Římskokatolická farnost Švihov

 Apoštolové, kteří měli možnost vidět vzkříšeného Ježíše, měli problém v něho uvěřit. Nejprve zděšení a ustrašení, že před nimi stoji duch, a pak jak píše evangelista, pro samou radost nemohli uvěřit, že je to skutečnost. Problém víry. My si kolikrát říkáme, že lidé kolem Ježíše to měli jednodušší. Že mohli nádherně věřit, vždyť ho viděli vzkříšeného, vždyť viděli jeho rány na rukou a na nohou. Vždyť dokonce Tomáš mohl vložit svou ruku do jeho boku, a prst do jeho ran na rukou a nohou. Ale jak je vidět, tak měli stejné problémy jako my - s vírou.

Každý z nás tím procesem víry musel projít. Ať už to bylo v dětství, kdy jsme byli pokřtění, anebo v dospělosti, kdy jsme nějakým způsobem přicházeli k víře. Ten proces má u každého člověka zvláštní vývoj. Prosím vás, nikdy se nedomnívejme, že můžeme své děti ve víře vychovat a víru jim předat a tak to zůstane napořád. Je pošetilý farář, který se domnívá, že může svou farnost přesvědčit o víře. Nemůže. Tak jako táta a máma nemůže své děti přivést k Bohu, tak jak bych chtěl. Protože víra je dar.  A pokud člověk neprosí o svou víru nebo o víru pro toho komu ji chce předat, tak může přijít chvilka, kdy je najednou bez víry. A potom bude roky a roky přežívat bez ní, a bude rád, když bude mít na konci života tolik milostí, že mu ji druzí lidé vyprosí.          

1. stupeň, který prodělává každý, tomu se říká: preambule fidei. Česky by se dalo říct, že je to jakási předsíň víry. Tertulián říká, že každá lidská duše je přirozeně křesťanská. V každém člověku začne jakoby hlodat červ: proč to tak je, nač to je, proč tady jsem, co tady hledám. A člověk, i když je nevěřící, si začne poctivě odpovídat na tyto otázky a skrze ně může dojít k nějakému mlhavému ponětí o Bohu. I ten největší nevěrec, pokud bude podobně uvažovat, se může sem do těchto míst dostat. Jenomže víte, co je nejhorší? Že lidé neuvažují. Chudáci ubozí lidé, s prominutím, sežerou i s navijákem to, co říká televize, rozhlas, Blesk. Tento první stupeň jsme prožívali také. Vzpomeňte si na to, když jste vyrostli v katolické rodině, že jste najednou uměli tu víru hájit. Třeba proti spolužákům, uměli jste se jí zastat, a měli jste pro ni všecky rozumové argumenty. Jenomže víra není rozum.

Jestliže ve vašem životě přijdou pochybnosti ve víře, a ty přijdou u každého člověka, za to se nemusíte stydět, chtějte si tyto pochybnosti s někým vyříkat. Nikdy mi kniha nemůže dát to, co živý rozhovor. Přirovnám vám to k tomu, jako když jsem nemocný a chci vědět něco o své nemoci, tak jdu za lékařem a zeptám se ho: Prosím vás, pane doktore, má to takové příznaky, tak to probíhá, a vím, že ten lékař mi bez jakýchkoliv učených debat přiblíží, co se se mnou děje. A takové je to i s vírou. Prosím vás, nedávejte nám pokoj, chtějte po nás každou pochybnost vysvětlit. Chtějte s tím duchovním o tom debatovat. Na to tady je. Chtějte to přiblížit. Ne vysvětlit, protože víra vysvětlit nejde. Ale znovu připomínám, tato předsíň není ještě vírou.

A dostáváme se k tomu 2. stupni a ten je obrovským problémem našich věřících lidí. Oni se domnívají, že věří v Boha. Oni se pomodlí celé vyznání víry - Věřím… a oni o ničem nepochybují. Oni vědí a věří, že Kristus je zde při mši sv. přítomen. Takový člověk, ale v té druhé skupině, ví, že při zpovědi dostává odpuštění od samého Boha. Nepochybuje, ale ten člověk zůstává jenom u tohoto, nic víc. A nezlobte se, řekl jsem, že to je velký problém všech věřících lidí. Na těch lidech nepoznáte nic zvláštního. Tito lidé, neděli co neděli, naplňují naše kostely. Ale prosím Vás, dejte pozor, to je víra, ale není to víra! Zde si kolikrát tito lidé říkají: já věřím, co mohu víc. Já už všechno vím. Co mi ještě, jáhne nebo faráři, můžeš říct o Bohu nového? Odpusťte, nechci nikomu sahat do svědomí, ale zkuste si položit ruku hodně blízko srdce a uvědomit si, jestli pro mě víra také neskončila tím, že takto věřím. Teď si zkuste říct: no a co, já věřím, tak co se ještě může dít dál?

Teď přecházím k tomu 3. stupni, zkuste si vzpomenout na slova Kristova, když se ptá Petra: NE - Petře, věříš ve mě, ale Petře, miluješ mě? A tady je Rubikon víry. Jestliže chci ve svém životě dospět až sem, tak se celý problém víry přesouvá do zvláštní situace lásky. Víra není jenom to, že já tě uznávám za svého Boha. Víra je to, že já tě miluji. A teprve tehdy až se dostanu do tohoto, kdy slyším: Petře, Milane, Kamile, Jano miluješ mě? A já mu odpovím: Ano, Bože, já tě mám rád. A teprve až se dostanu do tohoto stupně, tak začínám nést ovoce víry. Zkuste si uvědomit, že u té druhé skupiny: chodím do kostela, nic se neděje, nic necítím, je to všecko stejné, kolikrát jdu ke sv. přijímání a nic z toho nemám. Nemáš, protože jsi neprosil o to, abys popolezl a odpověděl tomu Bohu ráno i večer: Pane, ty víš všecko, ty víš, že tě mám rád. Přes moje hříchy, přes moje poklesky, ty mě miluješ! A najednou člověk pochopí, že zde začíná skutečná radost z víry. A potom když člověk dospěje do tohoto stupně, tak může nebýt celý svět, nebýt biskup, farář, ale já najednou vidím, že já mám svého Boha.

 A ze srdce vám přeji, aby každý z vás mohl k tomuto stupni dospět!