Římskokatolická farnost Švihov

Aby náš život nebyl tak těžký, tak existuje několik pravidel přijetí reality. Má zkušenost z práci tady. Má nabídka abys byl plny klidu , to opravdu člověka osvobozuje.

Je třeba přijmout skutečnost, že máme nepřátele. Lidé z toho někdy mají depresi, když si uvědomí, že mají nepřátele. Ale mít nepřátele je úplně normální věc. Každý má nepřátele, Ježíše nevyjímaje. Někdy jsme zranění z toho, že lidé na nás něco poví. Ale co čekáme? Čekáme snad to, že o nás budou všichni mluvit hezky? Vždyť hovořili zle o Ježíši, hovoří špatně i o papeži. Podívejme se na velké postavy dějin, kolik měly nepřátel. Neexistuje člověk, který by neměl nepřátele, tak proč zrovna my bychom měli být výjimkou. To je realita a je třeba ji přijmout. Když ji přijmeme, tak budeme i lépe spát. Už nebudeme přemýšlet o tom, co o nás kdo zase řekl . Modleme se za nich, aby se obrátili, Boži mlýny melou pomalu ale jistě.

Budeme prožívat úspěchy, ale i neúspěchy. Do našeho života patří přece i neúspěchy. Ježíš uzdravil mnoho lidí, mnohé vzkřísil, sytil hladové a nakonec ho přesto ukřižovali. Byl to úspěch nebo neúspěch? Pochopitelně lidsky to byl neúspěch. Být tedy neúspěšným je také zcela normální. Proč si dnes lidé berou životy? Často je to proto, že se nedokázali vyrovnat s nějakým neúspěchem. Na neúspěchu se ale ukáže právě zralost člověka, to jak v dané chvíli dokáže reagovat. Dokonce můžeme říci, že nejsilnější lidé byli vždy ti, kteří hodně trpěli. Oni dokázali neúspěch použít ve svůj prospěch.  Dokážeš i ty.

Nebudeme se líbit všem. Každý nebude schvalovat to, co děláme. Ne všichni nás budou mít rádi. Neexistuje člověk, kterého by všichni milovali. Ani Ježíše neměli všichni rádi. Někteří dokonce říkali, že to co dělá, pochází od zlého. Jiní ho považovali za blázna. Mnozí se nechají odradit kritikou. Ale kritika nás nesmí nikdy zdeptat. Přijměme tedy to, že nebudeme pro každého atraktivní, ne každému se bude líbit naše povaha, způsob našeho chování. A musíme být připraveni i na to, že kolem nás jsou lidé, kteří říkají věci, které nám nikdy neřeknou do očí. Ale taková je skutečnost.  

Máme své hranice. Často se proto snažíme ukázat jiní než jsme. Když se ale člověk snaží zakrýt své hranice, tak často vypadá směšně. Jestliže se někdo chová tak, že všechno ví a nikdy nepřipustí, že by se mohl mýlit, tak to bude pochopitelně působit legračně. Ale my jsme ohraničení lidé - nejenže všechno nevíme, ale také máme své slabosti a své limity. Za to se nikdo z nás nemusí stydět. Přijměme i toto své ohraničení a to, že potřebujeme druhé a jejich dary.  Já umím říct nevím, dovím se, řeknu ti, nestydím se toho.

Každý z nás má svůj kříž. Je zbytečné se tomu bránit. Každý si něco neseme. Nemá cenu se hněvat na tento kříž, to nám nepomůže. Když ho ale přijmeme, život bude přece jenom o něco snazší. 

Máme zde tedy určitá pravidla, která nám mohou pomoci k přijetí reality.