Kdo jsem? – zamyšlení nad tím, jestli znám sebe?!
– přednáška v rámci duchovního soustředění pro zaměstnance Charity (14. 6. 2007 Švihov a 21.6. 2007 Vochov)
Mnohé zde přednesené myšlenky mají svůj původ v knihách O. Józefa Augustina, SJ
„Jsem, který jsem“ (Ex 3,14);
Tento biblický text popisuje situaci, ve které Bůh posílá Mojžíše do Egypta, aby vyvedl izraelský národ na svobodu. Sděluje přitom Mojžíšovi své jméno: „JSEM, KTERÝ JSEM“. Je to dost podivné jméno a musím přiznat, že dlouhá léta jsem tomuto jménu nerozuměl. Teprve v období, kdy jsem začal uvažovat nad otázkou „Kdo jsem?“ Co všechno se skrývá v mém vlastním „Já“, pochopil jsem, že Bůh poukazuje na plnost života, který je v „Něm“ samotném.
Úroveň dnešní vědy, prostředky, které nám poskytuje moderní technika umožňuje lidem žijícím na začátku 21. století poznávání světa ve kterém žijeme mnohem důkladněji a podrobněji než to bylo dáno předchozím generacím. Také poznávání lidského života dosáhlo úrovně, která nebyla známa našim rodičům a prarodičům. Na televizních obrazovkách a monitorech počítačů můžeme pozorovat, jak se lidský život vyvíjí od prvních vteřin jeho existence, jak se z první lidské buňky vyvíjí další a další, jak vznikají jednotlivé části lidského těla, jak začíná bít srdce a pracovat mozek, můžeme pozorovat první pohyby dítěte, i když zůstává ještě v lůně své matky. Pozoruhodné je, že už v těch prvních lidských buňkách se skrývají všechny ty informace, které budou v budoucnu ovlivňovat lidský život: začínajíc od toho, jestli bude to muž nebo žena, přes barvu vlasů nebo očí, po základní rysy povahy. Dnes víme, že mnohé dědíme po svých rodičích, prarodičích, praprarodičích, praprapra…. Stará pravda, je že „jablko nepadá daleko od stromu“ a ta je potvrzena učením o lidských genech.
Ne všechno však je předem zapsáno v našem těle. Mnohé můžeme ovlivnit nebo dokonce změnit. Čím člověk je mladší, tím je ovlivnitelnější. Naše povaha a životní reakce jsou ve velké míře formované už v období prenatálním, pak v ranném dětství, a dále v celém období dospívání. I dospělý člověk může formovat sebe a měnit své reakce a chování. Atmosféra, ve které vyrůstáme a dozráváme, všechny naše zážitky, zvlášť ty emotivní, ponechávají stopy na naší psychice a ovlivňují po celý život naše chování. Aniž bychom si to uvědomovali často se něčeho bojíme, nebo na něco nervózně reagujeme jen proto, že v dětství zrovna v této oblasti jsme prožili situaci, která velice zasáhla (zranila) naše city. Způsobem reagování snažíme se chránit naše slabá a zraněná místa. Poznávání těchto zranění může nám pomoci je vyléčit anebo alespoň vypracovat takové reakce, které budou přijatelné pro naše okolí a nebudou zraňovat další životy.
Každé lidské „Já“ má svou paměť, ve které je uložena nejen naše vlastní minulost, ale jak jsme si to před chvílí řekli, i část minulosti naších předků. Jaké je moje „Já“? Jestli znám sám sebe? Víme dobře, že mnozí naši dobří přátele, příbuzní, které – jak si to aspoň myslíme – velice dobře známe, nebo dokonce člen naší nejbližší rodiny dokáže nás svým chováním zaskočit. A co my sami? Nejsme občas naším vlastním chováním zaskočeni?
K našemu rozjímání bych chtěl použit slova pocházející z manželské přísahy, které nádherně a zároveň velice jednoduše vyjadřují to, co máme uskutečňovat v našich lidských vztazích. Manželská přísaha začíná slovy: Já, odevzdávám se Tobě (…) a přijímám Tě …. Slovo „Já“ zdá se být nepodstatné, zdá se být jen doplňkem v celé této přísaze, ale přece to vlastně naše „Já“ máme odevzdat tomu druhému a na místo mého „Já“ mám přijmout „Já“ toho druhého. Mám přijmout jeho život za svůj, a svůj život bezvýhradně vložit do rukou toho druhého. Odevzdáváme druhému naše vlastní „Já“ a všechno, co s ním je spojené, co se pod ním skrývá. To znamená, že vkládáme do rukou druhého všechny svoje ctnosti, neřesti, všechno to kladné a všechno to záporné. Děje se to nejen v manželství, ale v každém vztahu, v každém setkání a kontaktu s druhým člověkem. Vždy přenášíme na druhého to, co je v nás. Možná jsme si všimli, že po setkání s nějakým člověkem jsme ovlivněni jeho náladou. Někdo nás naplní radostí, někdo nás uklidní, někdo nás naopak rozhodí a znervózní. Navzájem obdarováváme sebe tím, co máme v sobě: … odevzdávám se Tobě a přijímám Tě… Ale čím tak doopravdy „obdarováváme druhého? Co nabízím lidem, které potkávám v mém životě? Jaké je doopravdy moje „Já“?
Poznávání sebe sama vyžaduje po člověku ztišení. Stará pravda „Mlčení je zlato“ poukazuje, že když mluvíme, tak slyšíme jen to, co už máme ve vlastní hlavě. V tichu můžeme slyšet nejen hlas vydobývající se z lidských úst, ale i lidského srdce a můžeme se tím obohatit ještě více. V tichu prostoru, ve kterém se nacházíme můžeme slyšet hlasy, které zaznívají v tomto prostoru. V tichu srdce můžeme slyšet hlas, který zaznívá v lidské duši. V rozhovorech, které vedeme mluvíme totiž o různých věcech, ale většinou probíráme jen to, co se týká života, který je kolem nás, nikoliv toho, který je v nás. To, co je v nás můžeme slyšet jen v naprostém tichu. Dlouhá léta jsem jezdil na hory, abych naslouchal svému nitru. Často jsem vycházel schválně tak daleko, abych se už nemohl vrátit zpět na ubytování. Několik dní jsem přespával jen v přírodě a pozoroval své reakce: svůj strach, bolest pramenící ze samoty, moji připoutanost do nějakého pohodlí nebo i k hmotným věcem…. Najednou jsem viděl kolik věcí mne spoutává a jak sebe neovládám. Tak často si děláme nároky, že zvládneme mnohé záležitosti tohoto světa, říkáme, že vyřešíme nebo, alespoň pomůžeme řešit problémy druhých a pak zjišťujeme, že nás samotné rozhodí nějaká maličkost, jen proto, že nejsme na ni připraveni, prostě neznáme sebe a neovládáme sebe.
V životě odevzdáváme a přijímáme vzájemně naše nálady, zlost, hněv, závist, lži, ale i radost, pokoj, moudrost, duchovní sílu, smíření. Vše se uskutečňuje v našich kontaktech s ostatními lidmi. Občas někdo chce po nás malou službu, občas někdo hledá někoho, komu může sdělit svou bolest. My to přijímáme na (do) sebe a aniž by jsme si to uvědomovali, zatěžuje nás to. Pokud máme tento úkol plnit doma, v zaměstnání, mezi přáteli, musíme mít dostatečné síly, abychom to unesli. Často můžeme potkat druhého člověka, který má zrovna špatnou náladu, možná je naštvaný a potřebuje to dostat ven. Dostaneme od něj vynadáno aniž by jsme si to zasloužili, prostě jen proto, že ten druhý si potřeboval ulevit, potřeboval na někoho přenést svou zlost, kterou už nemohl unést. A my jsme byli zrovna po ruce. Může to být i obráceně, že to my přenášíme na někoho něco, co už prostě nezvládáme.
Pokud chceme druhému pomoci, musíme to přijmout, unést a nevracet mu to zpět. On to už nechce nést a ani už nemá na to síly. Občas to může být Váš rodič, Vaše dítě, Váš manžel, známý nebo naprosto cizí člověk. Jestli jsem schopen přijmout toho druhého člověka, přijmout jeho „Já“, jeho život takovým jakým je a unést ho a nevracet rány? Jako Kristus měl dost síly nést kříže lidí a nevracet jim je. Tato zlost musí skončit u nás. Silák, když dostane ránu se otřepe a řekne: „To nic není“. Když člověk slabý dostane ránu, tak tu ránu vrací, protože se bojí, že dostane další a ta další ho může srazit na zem. To znamená, že když nám někdo vynadá a my jsme příliš slabí, abychom to přijali, tak reagujeme zlostí, křikem nebo minimálně vnitřním neklidem. Pokud máme dost vnitřní síly a náš duchovní život stojí na pevných základech, tak přijímáme bolesti a zlost druhého, jako maminka přijímá nespokojenost svého dítěte a léčí je přitulením plným lásky. Jestli jsme schopni projevovat pochopení pro zlost druhého, pro jeho slabost. Slabý člověk potřebuje druhého srazit na kolena, jinak on srazí jeho. Silný léčí zlost druhého projevem lásky.
Základní věcí v poznávání vlastního „Já“ je pozorování svých reakci na různé životní situace a analyzování jich. V každé situaci můžeme pozorovat a zdůrazňovat to, co přichází zvenčí: naštvala jsem se, protože on byl drzý nebo dnes jsem měl radost, protože kamarádka mi dala dárek. Po každé, ale jako původ mých reakcí uvádím něco, co je nezávislé na mne samotném. Stejné situace můžeme však komentovat jinak: naštval jsem se, protože jsem to neunesl, neovládám své nervy; měl jsem radost, protože mi schází projev něčí přízně. Tímto způsobem poznáváme něco, co je v nás.
Konfliktní situace můžou nám být nápomocné v poznávání sebe sama. Situace extremní, plné emocí – voják v boji poznává svou míru strachu, člověk v osamělosti poznává hodnotu lidských vztahů, v přetíženosti poznáváme míru naší trpělivosti. Těžké životní situace jsou samozřejmě zátěží pro náš život a nikdo schválně nevyhledává žádné neštěstí a problémy. Takové situace můžeme na druhou stranu využít k našemu dobru. Jsou to ony příležitosti ještě více poznat sebe, vyzkoušet sebe, co všechno jsem schopen unést. Sportovec se každodenně připravuje na závod, na den, kdy bude muset vydat ze sebe extremní výkon. V životě každodenní situace nás můžou připravit na přijetí nějakého velkého kříže – svého nebo kříže našeho bližního. I z toho největšího neštěstí si můžeme vzít něco pozitivního pro sebe.
Poznávat sebe můžu i díky negativním emocím, které se ve mne budí. Žárlím na někoho, protože ten druhý je více oblíbený než já; mne moji známí pouze tolerují, ale toho druhého vyhledávají. Tyto poznatky jsou na jednu stranu velice bolestné, na druhou stranu jsou velice cenné, protože vidím, že musím na sobě něco změnit, případně vidím, co musím změnit. Vidím, že míra mé lásky je nedostatečná, abych měl co nabídnout světu kolem sebe. To není vina – jak často si to myslíme – toho druhého. Je to moje vina, protože nemám, co nabídnout. Navštěvuji občas jednu babičku. Je už stará, částečně ochrnutá, občas ji navštěvují její děti a jak asi každý starý člověk trpí samotou. Moji návštěvu bere vždy jako velké obdarování pro svou osobu. Je to osoba, která s čistě lidského pohledu potřebuje jen pomoci a nemá co nabídnout. Ale má tak nádherně zářivé oči…! A to nejsou jen oči, ale to je vlastně to „JÁ“. Vždy odcházím z jejího domova naplněný silou a radostí. Myslím, že znáte takové pocity, kdy po práci jste naprosto vyřízeni a někdo se na Vás podívá svýma očima plnýma vděčnosti a kdyby vás poprosil, tak přes svou únavu byste byli schopni pracovat dalších osm hodin. Podívejme se, čím jsou naplněné naše oči. Oči jsou oknem, skrz které můžeme nahlédnout do lidské duše.
Jiným ze způsobu poznávání sebe je pozorování reakcí lidí, které potkávám. Co vzbuzuji v těchto lidech: radost, důvěru, přízeň nebo odpor, nedůvěru, pozitivizmus nebo negativní pohled na svět, jsem pro ně povzbuzením nebo zátěží, vzbuzuji v nich zájem nebo jsem jim naprosto lhostejný? Vedle člověka, který nabízí něco pozitivního nejde projít lhostejně. Na osobnosti svět vždy reagoval pozitivně nebo negativně. Jen vlažný člověk nevzbuzuje žádných reakcí. Člověk by měl být jako svíce, která hoří a vydává světlo a teplo, vydává věci užitečné. Pokud vydáváme ze sebe pouze věci zbytečné, jsme jen zátěž pro druhé. Svíce, která nehoří je zbytečná.
Člověk, by měl totiž žít tak, aby ho lidé vyhledávali, aby měli zájem o mou osobu! Musíme si, ale uvědomit, že člověk může mít zájem jen o něco, nebo někoho, kdo představuje nějakou hodnotu. Jakou hodnotu představuje „Já“? Vážím si sám sebe? Je to dost důležitá záležitost. Pokud já sám si nevážím sebe, jak si mne budou vážit ostatní? Cesta k vybudování vlastního silného „Já“ vede skrz poznání sebe, přijetí sebe takovým, jakým jsem, formování sebe a otevření se na ostatní lidi.
V dnešním světě se vyhledávají lidé, kteří můžou druhým něco dát. Mnozí vyhledávají známosti s tak zvanými „důležitými lidmi tohoto světa“. Považujeme je za atraktivní lidi, kteří něčím vynikají. Ale jestli si uvědomujeme, že tou nejvyšší hodnotou, tím nejvyšším je člověčenství. Pokud člověk je schopen zaujmout druhé svým člověčenstvím, pak teprve může nabídnout i něco skrze sebe samého. Jestli lidé považují za škodu, že mne půl roku neviděli, že schůzka se mnou se neuskutečnila, co všechno jsou schopni obětovat, aby se se mnou sešli? Co se skrývá pod mým „Já“?
Poznávání lidského „Já“ je aktuální po celý život člověka, protože v každé situaci se uvolňují z našeho nitra nové a nové zážitky z minulosti. Moje “JÁ“ se mění tak, jak se mění můj život. V každé životní situaci objevuji něco nového. Pokud na dnešek dosáhnu určitou míru poznání sebe, tak zítra to neplatí. Svět, který je kolem nás, nás ovlivňuje a mění. Proto poznávání sebe je aktuální neustále a každý den je novou etapou v objevování vlastního „Já“.
Proto bych měl neustále sebe zkoumat a ptát se „Kdo vlastně jsem?“ „Co odevzdávám druhému a co přijímám, přejímám od druhých nebo od tohoto světa?“ Ten svět mne nějak formuje. Práce, funkce, které vykonávám, lidé se kterými se setkávám, filmy na které se dívám, hudba kterou poslouchám, prostředí ve kterém žiji nebo odpočívám, ….. Odevzdáváme světu své vlastní „Já“, aniž bychom je opravdu znali. Je to jako odevzdání pokladu, kterého hodnotu jsme nikdy nepoznali.
Člověk se potřebuje neustále setkávat sám se sebou, protože, jak dlouho existuje člověk, tak dlouho v každém z nás dochází k nějakému rozdvojení. Rozdvojení mezi tím, co se týká potřeb našeho ducha a tím, co často od nás dožaduje tělo, naše smysly, naše tělesná stránka – fyzická a psychická. Píše o tom sv. Pavel v listě Galaťanům:
„Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na královstvím Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.“ (Ga 5, 16 – 26;)
Na tomto textu mne zaujímá vyjmenování toho, co je tělesné, a toho, co je opravdu duchovní. Člověk si uvědomuje, že má milovat bližní a máme si navzájem odpouštět, ale když přečteme tento seznám projevů ducha a projevů těla můžeme si lépe uvědomit, co opravdu je v nás, můžeme lépe poznat sebe, své vlastní „Já“.
P. Adam Ryszard Lodek