Římskokatolická farnost Švihov

279. Proč se máme varovat i každého lehkého hříchu?

Máme se varovat i každého lehkého hříchu, protože i lehký hřích je nevděkem vůči Bohu, přivádí na člověka tresty časné a může vést i k hříchu těžkému.

Hřích. – Kdo přemohl pokušení k hříchu, posílil svou duši k dalšímu vítěznému boji proti zlým náklonnostem a získal i zásluhu pro nebe. Kdo však v pokušení ke zlému svolil, dopustil se hříchu. Co se stalo bezděčně, proti vůli nebo nevědomky, není hříchem. Nezaviněná nevědomost hříchu nečiní. Hříchu se dopouští ten, kdo přestupuje zákon Boží (to je přikázání Boží nebo církevní) vědomě a dobrovolně. Hříchy rozlišujeme: Podle původu, podle velikosti, podle způsobu, kterým byl spáchán a podle druhu:

Podle původu je hřích dědičný a osobní.

Podle velikosti je hřích lehký (všední) a těžký (smrtelný).

Podle způsobu, kterým byl hřích spáchán, je hřích myšlenkou, žádostí, slovem, pohledem, skutkem nebo opomenutím dobrého, které jsme byli povinni vykonat a nevykonali jsme.

Podle druhu jsou hříchy hlavní, do nebe volající, cizí a hříchy proti Duchu Svatému.

Těžký hřích. – Těžkého hříchu se dopouští, kdo přestupuje Boží zákon (přikázání Boží nebo církevní) ve věci důležité, a to zcela dobrovolně a s jasným poznáním, že těžce hřeší. Ve věci důležité by bylo například křivě přísahat, zanedbat vlastní vinou sváteční mši svatou nebo velikonoční svaté přijímání, velice nenávidět bližního nebo mu značně uškodit. Těžkým hříchem byl na příklad hřích pyšných andělů, Adama a Evy, Josefových bratří.

Následky těžkého hříchu. – Přirozené následky každého hříchu a tím více hříchu těžkého bývají: Nepokojné svědomí, škoda, nemoc, hanba, nedůvěra u lidí, nepořádek v rodině a ve společnosti, nespokojenost, někdy pokuta a vězení. „Jako před hadem, utíkej před hříchem!“   (Sir. 21. 2)

Daleko horší následky má však hřích pro duši, pro život nadpřirozený, zvlášť hřích těžký. O tom, kdo žije v těžkém hříchu platí slova: „Máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtev.“   (Zjev. 3, 1)

Kdo žije v těžkém hříchu je mrtev pro nebe. Proto říkáme těžkému hříchu také smrtelný. Jak trestuhodný je těžký hřích poznáváme z toho, jak Bůh potrestal pyšné anděly, naše prarodiče, z pekelných trestů a zvlášť z toho, jak mnoho trpěl Pán Ježíš za naše hříchy, i z utrpení Bolestné Matky pod křížem.

Když se někdo dopouští častěji téhož hříchu, pak se tento hřích stává jeho zlým návykem. Jestliže některý zlý návyk tak zesílí, že se člověk stává jeho otrokem, pak z toho vzniká náruživost. Kdo při tom odpírá Boží milost, nechce se polepšit a pokračuje dále v těžkém hříchu, stane se zaslepeným, zatvrzelým hříšníkem a konec takového bývá hrozný.

Varuj se i každého lehkého hříchu! „Není maličkostí Bohem pohrdat v malých věcech“, praví svatý Jeroným. Lehkým hříchem samotná milost posvěcující sice neubývá, neochabuje ani nevlažní, ale ochabuje a vlažní člověk ve spolupůsobení s milostmi pomáhajícími. Kromě toho může Bůh za lehké hříchy ubrat milostí pomáhajících v jejich počtu a síle. Následkem všeho toho je člověk již méně chráněn před těžkým hříchem a tím před ztrátou milosti posvěcující. V tom je největší nebezpečí lehkých hříchů. Není proto správné říkat o lehkém hříchu: „Vždyť je to jen lehký hřích!“ Písmo svaté hovoří velmi výstražně: „Kdo za nic nepokládá maličkosti, pomalu hyne.“   (Přísl. 19, 1)