Římskokatolická farnost Švihov

– přednáška v rámci duchovního soustředění pro zaměstnance Charity

(14. června 2007 Švihov a 21. června 2007 Vochov)

Mnohé zde přednesené myšlenky mají svůj původ v knihách O. Józefa Augustina, SJ

Stan setkávání - Ex 33, 7:

Mojžíš vzal stan a postavil si jej venku za táborem opodál tábora a nazval jej stanem setkávání. Když někdo hledal Hospodina, vycházel ke stanu setkávání, který byl venku za táborem.

Tento biblický text pochází z období čtyřicetiletého putování izraelského národa po sinajské poušti. Před narozením Krista v letech přibližně 1650 až 1200 izraelský národ byl v egyptském zajetí. Kolem roku 1200 člověk jménem Mojžíš po dlouhých negociacích s egyptským faraónem vyjednal Židům po 450 letech otroctví svobodu. Během tak dlouhého období u Izraelitů se vytratila mentalita svobodného člověka, který je schopen samostatně fungovat. Na rozdíl od člověka žijícího na svobodě otrok nemusí přemýšlet na to, co bude jíst, kde bude spát, co bude dělat, nemusí a ani nemůže plánovat svou budoucnost, o všechno se totiž stará jeho pán. Můžeme vzpomenout na období komunismu, kdy práva a povinnosti občanů byly hodně omezené a o mnohém rozhodoval stát nebo strana. Jak velice toto období ovlivnilo myšlení národa. Co teprve 450 let otroctví Izraelitů.

S takovou to mentalitou ocitli se Izraelité na obrovské poušti bez větších zásob vody a jídla, uprostřed zemí obydlených národy, pro které válka byla všedním chlebem. Mojžíš, který byl nejen vynikajícím vůdcem, ale i dokonalým psychologem věděl, že jeho lid potřebuje řešit nejen velké problémy týkající se existence celého národu, ale i své osobní záležitosti. Myslel, jak na celý národ, tak na jednotlivce. A tak vzniknul „Stan setkávání“, místo na kterém se člověk nejen bude moci zklidnit, srovnat své problémy a načerpat nové síly, ale bude moci odevzdat mnohé problémy „Někomu“, kdo mu je pomůže řešit, kdo bude mu oporou v jeho osamocení. Na základě svých vlastních zkušeností víme, že mnohé problémy lidského života přerůstají naše lidské možnosti a potřebují zásahu vyšší „Síly“, potřebují odevzdaní „Někomu“, kdo je schopen ovlivnit i to, co z lidského hlediska je neovlivnitelné.

„Stan setkávání“ měl dvě velice důležité vlastnosti. Byl postavený „…mimo tábor…“, aby člověk navštěvující toto místo mohl ponechat všechny starosti všedního dne v táboře, aby vstoupil trošku do jiného světa, světa ve kterém vládne klid, kde je prostor naslouchaní hlasům zaznívajícím z lidského nitra, kde je také prostor naslouchat hlasu Boha. Bylo to místo na kterém se člověk mohl v klidu a tichu podívat na svůj vlastní život. Člověk vstupující do tohoto prostoru si uvědomoval, že vstupuje na půdu posvátnou, půdu která má zvláštní určení, půdu na které se člověk dotýkal své vlastní duše, dotýkal se něčeho, co přesahuje meze lidského chápání.

   Druhou důležitou vlastností bylo, že „Stan setkávání“ byl postavený „…opodál tábora“. To znamená byl pro lidi „na dosah ruky“. Lidé hledající ticho nebo hledající kontakt s Bohem nemuseli putovat někam daleko, ale našli své místo útěků, místo posilnění, duchovní oporu velmi blízko. Vědomí existence takového místa v nedaleké vzdálenosti od tábora dodávalo lidem sílu a poskytovalo oporu – když bude nejhůře máme kam utéci – Bůh je nám na blízku.

Vnitřní ztišení a vnější mlčení jsou totiž nezbytnými podmínkami pro duchovní život člověka a jeho růst. „Stan setkávání“ byl potřebný nejen Izraelitům hledajícím své místo ve svobodném světě, ale je potřebný každému člověku, který v neustále se měnícím životě a světě, v každé nové pro něho situaci, potřebuje naslouchat hlasu svého nitra a seřazovat problémy se tam tvořící. Pokud chceme získávat klid života, být lidmi vnitřně vyrovnanými, prohlubovat svůj duchovní život tak nezbytnou podmínkou je nalézt pro sebe místo, které bude pro nás „Stanem setkávání“, setkávání s sebou samým a s Bohem, místem naslouchání a hledání životní moudrosti. Nezapomeňme, že toto místo musí mít dvě základní vlastnosti, musí se nalézat mimo náš životní „tábor“, abychom se mohli odtrhnout od našich životních problému a nalézt tam klid, ale nepříliš daleko od našeho místa působení, abychom tam mohli kdykoliv utéci. Takovým místem může být zahrádka, les nebo kostel, který zrovna k tomu účelu je vytvořený.

Ticho potřebné k setkání člověka s Bohem nebo v nejmenším člověka s ním samotným není jen tichem v prostoru, ve kterém člověk momentálně pobývá. Ticho je totiž druhem pořádku zavedeného do lidského života nebo světa, ve kterém člověk žije. Když pobýváme v prostoru, ve kterém vládne řád cítíme zároveň určitý klid. Určitým příkladem může být harmonie v přírodě, která nás uklidňuje. Klid pramenící z věci nebo prostoru může napomáhat člověku v navázání kontaktu s samým sebou, ale nenahradí nám klid a pořádek, který máme v sobě vytvořit. To, co hledáme je klid – řád v nás samotných. Ticho, které má natrvalo a za každých podmínek zaznívat v naší duši. Ticho a řád, které nerozhodí žádná životní bouře, žádný problém či hádka.

Vytváření klidu ve vlastní duši je schopností uvolňování se od problému, které nás spoutávají. Představme si dva lidi na výletě v přírodě. Oba dívají se na krásu přírody. Jeden „zapomněl na celý svět“ a žije tímto okamžikem, obdivuje přírodu a je schopen načerpat z ní nové síly a inspirace pro další život. Druhý neustále řešící záležitosti svého života, které stejně není schopen v této situaci změnit. Je otrávený, nesoustředěný a není schopen myslet na cokoliv jiného, jak na neuspořádanost světa ve kterém žije. Nepřemýšlí na to, že hlavním problémem narušujícím jeho klid je neuspořádanost v něm samotném. Bible to kvituje větou: „Jaký prospěch bude mít člověk, když získá celý svět, ale svůj vlastní život ztratí?“ (por. Lk 9,25) Zabývejme se nejdřív svým životem, abychom ho dali do pořádku, pak řešme problémy světa kolem nás. Důležité při tom je vyhodnocení, které záležitosti jsou nejdůležitější a které z řešením můžou počkat na později. Člověk musí postupovat jako architekt, který ve vnitřní stavbě svého „já“ nachází ten správný prostor pro každou záležitost. Nebo jako správná paní domu, která nejen uklízí, ale vytváří domov, ve kterém vládne řád a každá věc má své místo. Přičemž nejde jen o zametání „problému pod koberec“ tak, aby je nebylo vidět, ale o takové seřazení, aby jedna věc zapadala do druhé a navzájem se doplňovaly. Život člověka musí stanovit vždy jeden celek a nikdy nemůže být trhán na kousky.

Vnitřní ticho je záležitostí vytvářející kolem nás atmosféru domova a rodiny. Myslím, že každý člověk od určitého momentu svého života touží po tichu, po prostoru, ve kterém se cítí dobře a bezpečně. Touha po atmosféře klidu pramení z naší přirozenosti. Podle „Bible“ člověk byl stvořený z lásky, pro lásku a v atmosféře lásky. Láska je spojená s domovem a atmosféra domova prospívá každému. Láska je projevem uspořádaného a zralého vztahu a to znamená, aby byl člověk schopen milovat musí mít v sobě řád. Láska je uměním naslouchat potřebám druhého, který mne potřebuje a jeho volání srdce můžeme uslyšet jen v tichu. Vnitřní ztišení je nezbytně potřebné pro vytváření a prohlubování rodinných vztahů.

Jakýkoliv nespořádaný hluk dostávající se do lidského nitra útočí na náš nervový systém a narušuje vnitřní řád zajišťující nám uspořádanost v našem myšlení, cítění a chování. Dokud člověk je silný (mladý), nepociťuje příliš následky toho neuspořádaného hluku (nátlaku informací, reklam, filmů, různých vizuálních obrazů). Teprve po čase začíná zjišťovat, že „pevné zdi“ jeho života začínají mít praskliny. Proto často utíkáme do hluku i tehdy, kdy nás ničí. Stáváme se na něm závislí. Tak, jak je člověk závislý na drogách, alkoholu nebo na svém bezdomoveckém způsobu života nechce nechat svou závislost, protože by musel řešit problémy, které se nastřádaly v jeho životě, tak i my se bojíme vystoupit z našeho životního systému, abychom nemuseli budovat nový. Bojíme se vstoupit do ticha, abychom neslyšeli, co všechno z naším životem musíme ještě udělat. Bojíme se zastavit, aby nám něco neuteklo – zbyl by nám potom jen náš vlastní život, ve kterém bychom museli udělat pořádek. Nebo nechceme slyšet kolik chyb jsme v životě udělali. V tichu je totiž slyšet všechno.

Křik a hluk nás často spoutávají, vyvolávají vnitřní křečovitost a nesvobodu. Nátlak dnešního světa prostřednictvím medií je tak silný, že člověk se často cítí osočený jak honěná zvěř. Snažíme se utéct před hlukem civilizace ve které žijeme: před hlukem města, před hlukem reklam křičících na nás ze všech velkých plakátů a obrazovek, před plnými policemi zboží jednoho lacinějšího než druhého, zboží křičícího „kup mne, kup mne“, … . Zároveň doma zapínáme rádio, televizi, nejsme schopni uvolnit se od otroctví mobilního telefonu, který nám zvoní i na toaletě a v ložnici. Duchovní růst člověk vyžaduje prostor svobody. Jen člověk vnitřně svobodný může milovat sám sebe, druhé a přijímat lásku druhých.

Křik je formou násilí. Křikem a hlukem se snažíme ovlivnit druhého člověka, potlačit jeho hlas, překřičet a zakřičet ho. Zvýšena forma hlasu (psychické násilí) narušuje harmonii v nitru člověka. Zajímavé je, že tento křik nejen útočí na druhého, ale hlavně na mluvícího, ve kterém hlasitá forma mluvy zaznívá ještě velmi dlouho v podobě určitého neklidu. Přičemž, když posloucháme člověka mluvicího tiše, ale velice jistě zjišťujeme, že síla jeho hlasu je mnohem větší než člověka vypovídajícího pod vlivem neuspořádaných emocí.

Plni křiku a hluku, plni neuspořádanosti dostávající se do nás zvenčí způsobujeme násilí na našich blízkých, aniž by jsme to chtěli. Přenášíme na ně prostě to, čeho jsme plni, co každodenně konzumujeme. Někdo kdysi řekl: „Člověk je to, co jí“. Souhlasím s ním v tom smyslu, že úroveň lidského života opravdu záleží od toho, čím náš život krmíme, počínajíc od uspořádaností v jídle a pití přes kulturní akce, které člověk absolvuje až po duchovní život, který člověk vede. A klid, ticho samozřejmě k tomu patří. Dodržování duchovní hygieny našeho života je nezbytně nutné pro uchránění svého vlastního člověčenství.

P. Adam Ryszard Lodek